Příběh o návratu
 
Setkání s drakem

Arabacus se prodíral hustým porostem a přitom mu hlavou míhaly vzpomínky na události včerejšího dne. Poté co s přáteli rozprášili bandu zlodějů, kteří okrádali pocestné, narazili na docela pěknou a útulnou hospůdku. Strávili tam hodně hlasitý a dlouhý večer. Teď spěchal lesem domů za matkou. Chtěl jí dát část jeho podílu z peněz, které měli lupiči ve své skrýši. Pospíchal. Těšil se na setkání se svou malou sestřičkou Táňou.
	Náhle se zastavil a nehýbal se. Poslouchal. Pak tiše zavolal: "Bratříčku!"
V koruně stromu nad ním něco zašustělo a na rameno se mu snesl černý havran.
Krátce krákl a jakoby se podíval nahoru. 
	"No, jo..., " zabrblal Arabacus. Poté havran opět zmizel v korunách stromů a on se vydal za ním. Našel si vhodný strom, odložil svou obouruční sekeru, vak a začal šplhat nahoru.
"Sakra!" zaklel, když si natrhl svou košili. Dostal ji od matky a jí by se určitě nelíbilo jak se s ní zachází. Na samém vrcholku konečně uviděl to, co ho tak znepokojilo. Teď  už slyšel zcela zřetelně strašlivý řev a také mohl zahlédnout dva předměty vysoko v oblacích. První z nich byl ještěr tmavě modré barvy. Druhý byl zřejmě nějaký žlutý pták se světle modrým ocasem. Bojovali spolu.
	"Naštěstí jsou dost daleko," pomyslel si Arabacus a vzrušeně dál sledoval co se bude dít. Ještěr plivnul mrak ohně směrem k obrovskému ptákovi. Ten se ani nepohnul a dostal plný zásah. Přesto letěl dál nezraněn. Alespoň to tak vypadalo. Drak okamžitě změnil směr letu a podařilo se mu vyhnout něčemu modrému co pták vyplivl. 
	"Letí směrem ke mně", uvědomil si náhle. Ale jeho zvědavost byla silnější a tak zůstal sedět na vrcholku. Něco co odolá dračímu dechu se jen tak nevidí. Modrý předmět, který draka minul, změnil směr a zamířil přímo za prchajícím ještěrem. Ten si to hned všiml a začal strmě klesat, aby získal co největší únikovou rychlost. Letěl přímo na Arabacuse!
	Trpaslíka to okamžitě rozhýbalo a začal slézat na zem. Ohromný poryv větru mu pomohl dolu. Při pádu zahlédl obrovskou rychlostí letící dračí břicho a ocas a za ním modrý předmět ve tvaru šipky letící rychlostí větší než byla dračí. Dopad byl tvrdý. Naštěstí se v poslední chvíli zachytil větve visící mu v cestě a tak to přežil ve zdraví. Okamžitě se ohlédl a spatřil obrovskou modrou kouli, která se na chvíli vytvořila ve směru letu draka. Vzápětí ho ohlušil ohromný rachot. 
	"U Fedorovy sopky!"  vydechl ohromeně Arabacus. Všude kolem hořelo. Rychle zkontroloval zda má všechny kosti na svých místech a přes ústa si natáhl bavlněný šatek. Přitom si představil, jak se asi bude tvářit jeho matka až zahlédne jeho košili. Pak se začal plížit směrem k místu předpokládaného dopadu. Doufal, že ta věc přiletí blíž pro svou kořist a on si to pak bude moct důkladně prohlédnout. Čím dál postupoval tím méně kolem něj hořelo. Po chvilce se doplazil k malé mýtince, která tam předtím zcela evidentně nebyla. Stromy na krajích byly polámané směrem do lesa. Uprostřed ležel velký tmavě modrý ještěr.
	Arabacus už předtím viděl draka. Bylo to asi před pěti lety. Tehdy se také setkal se svými přáteli. Asi den cesty odtud. Byl na lovu a našel je, když utíkali před drakem, kterého "nedopatřením" probudili. Zavedl je k jeskyni, do které se drak nemohl vlézt. Tam pak dlouho seděli a neodvážili se vykouknout.
A nyní před ním ležel jeden z těchto gigantů a on si ho konečně mohl pořádně prohlédnout. Ale nejdřív samozřejmě musí vědět kde je ten obrovský žlutý pták. Rychle prohledal očima oblohu a zahlédl to. Udělalo to pomalou otočku a zamířilo pryč. Vlastně toho trošku litoval. "Aspoň si můžu v klidu prohlédnout draka. Možná bych mohl říct, že jsem ho zabil já." uklidňoval se Arabacus. 
	Před sebou viděl obrovské, svalnaté tělo ještěra. Dlouhý, mohutný ocas,  svalnaté nohy - nyní dost bezvládně ležící - široce rozpárané břicho z něhož tekly vnitřnosti a krev. Ta už stihla na zemi vytvořit malé černé jezírko. Dlouhé křídla byly hodně potrhané. Zřejmě se o to zasloužil ten výbuch. Pak se pohnul. Drak z posledních sil pohnul krkem a nyní naposled hrdě zvedl hlavu. Pak otevřel oči a podíval se Arabacusovi přímo do očí.
	"Jakoby po mně něco chtěl," zamumlal si pro sebe trpaslík. Pak dračí hlava se zaduněním spadla a rozvířila prach. Arabacus se opatrně přiblížil k dračí hlavě. Oční víčka se zachvěli a pomalu se odsunuli,a by odkryli oči, které začali dostávat skleněný výraz. Drak pootevřel hrozivou tlamu a Arabacus zahlédl množství ostrých zubů: 	
	"Amulet.....bohové...království..."  Jeho šepotu bylo jen těžko rozumět. Arabacus se sehnul k dračí tlamě a zaslechl poslední slovo: "Pospěš..." Pak se dračí tělo začalo neovladatelně otřásat a z dračí tlamy začala unikat krvavá pěna smíchaná s černým dýmem. Znehybněl. Poté se vzduch kolem draka začal třást a dračí tělo zmizelo v sloupu mihotajícího se světla, který se vydal směrem ke hvězdám.
	Trpaslík se nevěřícně díval na místo, kde ještě před chvílí leželo majestátní zvíře. Zbyla z něj jen malá kaluž černé dračí krve, která se rychle vsakovala do půdy. Pak něco třpytivé upoutalo jeho pozornost. V místě kde měl předtím drak hlavu, ležel stříbrný řetízek se žlutým kotoučem. Arabacus ho zvedl a od překvapeně vydechl, když se ve slunečním světle matně zalesklo zlato. V těžkém kotouči  byl  z jedné strany vyřezán pětiúhelník s obrysem koruny uprostřed. Pod korunou bylo napsáno jméno: Starniš III. 
	"Zajímavé, tak se jmenuje král vedlejší země," řekl si Arabacus. Kolem každé stěny pětiúhelníku bylo vyřezáno jedno jméno. Nic mu neříkaly, ale měl pocit, že některá z nich už zaslechl. "Asi bych mu měl ten amulet donést. Možná, že mu ho ten drak ukradl," přemýšlel nahlas. Pak pokrčil rameny a zavěsil si amulet kolem krku. "Vrátím se pro svoje věci a pak skočím na chvilku domů. Stejně to mám po cestě..."

Cesta hvozdem slunných stínů

	Za dva dny rychlého pohybu se dostal k menšímu horskému masivu. Rychle našel nízkou, tmavou jeskyni schovanou v křoví a vstoupil do ní. Asi po deseti minutách chůze s havranem na rameni se dostal do obrovské přírodní kotliny. Její stěny stoupaly hodně vysoko a oddělovaly ji tak od zbytku světa. Trpaslíci ji před dávnými lety objevili a usadili se zde. Nyní tu stála malá vesnice a kolem ní několik kukuřičných polí. Na protější straně kotliny se v útesu nalézalo několik jeskyní, které vypadaly podobně jako ta, kterou přišel.
	Na chvilku se zastavil, ale pak zamával strážci, který se schovával na skalní plošině nad jeskyní a vyrazil směrem k osadě. Zamířil k malému, ale pevnému domku na okraji vesnice. Navštívil svou matku a sestru, ale nezdržel se dlouho. Nemohl. Něco ho táhlo na západ. Ke království. A tak ještě téhož dne dokoupil zásoby na cestu a vyrazil.
	Během týdne prošel dlouhými trpasličími chodbami až na konec horského masivu a zamířil k temně zelenému hvozdu, který stál mezi ním a zemí Svatého kříže.Věděl, že jen málo trpaslíků se odvážilo do těch lesů a ještě míň se jich vrátilo. Ale musel to udělat.
	Nespojeně zabručel, když dorazil do stínů obrovských stromů. Po několika krocích vstoupil na starou nepoužívanou cestu, která se táhla od severu k jihu. Nebo také naopak. Překročil ji a zamířil do středu houštin. Ještě nikdy takový druh neviděl a proto si je zvědavě prohlížel. Všiml si malého ptáčka, který letěl kolem větví těchto keřů. Náhle se větve rozkývaly a srazily ho k zemi. Vzápětí rychle zašustily kořeny a ovinuly se kolem své oběti. Dovlekly zmítajícího se ptáčka směrem k místu odkud vyrůstaly. Tam se země otevřela. Na krátkou chvíli se objevili ostré, dřevěné napodobeniny zubů a vzápětí zděšený cvrkot ptáčka utichl. 
	"Bratříčku," zastavil se znepokojeně Arabacus. Černý havran se mu tiše snesl na rameno. Trpaslík ho odnesl na blízkou větev a poručil mu zůstat. Havran se usadil a začal si žlutým zobákem čistit peří. Mezitím Arabacus začal zkoumat keře. Po krátké prohlídce okolí zjistil, že keře se táhnou daleko na sever i na jih. Dospěl k závěru, že mají být něčím co nahrazuje hradby. Pak začal "zkoušet" keře. Vzal suchou větev a hodil ji keři. Ten se po ní okamžitě vrhl a začal ji konsumovat. "Hmm," zamyslel se trpaslík. 

	Jezrael odpočíval po vydatné snídani a telepaticky si domlouval rande se Serenou z opačné části hvozdu. Potkal ji na minulé radě a upoutal ho její nezvyklý zjev. Bylo to tu zas. To jemné, podvědomé zachvění. Neozývalo se tak často. A ne tak rychle za sebou. Potom se na to podívá.

	Arabacus našel co nejřidší hradbu keřů a nachystal si hromadu suchých větví. Pak se vrátil pro havrana. Vyrobil pro něj malou klícku a strčil ho do ní. Poté začal házet dřevem. Větve se opět rozhýbaly a začaly se vrhat po letícím dřevu. Chytil poslední suchý klacek a rozběhl se. Hned se k němu vysokou rychlostí vydala jedna z větví. Uhnul a rychle hodil jedním z klacků za větví. Přeběhl na druhou stranu. Něco ho uchopilo a zvedlo do vzduchu. Rychle vytáhl sekeru a vší silou sekl. A pak ještě jednou. Větev ho pustila a on dopadl na zem. 
	"Do propasti!" zaklel zuřivě, když ho se mu kolem kotníku omotal jeden z kořenů. Přesekl ho, ale byly tu další a další. Sekal kolem sebe skoro jako v amoku, ale nestačilo to. Pomalu ho to posunovalo k místu odkud kořeny vyrůstaly. Když si to uvědomil, zdvojnásobil své úsilí. Na chvilku se mu podařilo vzdorovat, ale pak ho přímo do prsou zasáhla větev a srazila ho k zemi. Kořeny ho táhly zpátky. "Ještě dva metry a pak to skončí," pomyslel si. 
	Dostal se k dost velké hromadě dřeva a zastavil se na ní. Kořeny a větve ho přitláčely ke dřevu, ale nebyly dost silné, aby prolomily hradbu, kterou tam předtím samy navršily. Větve znehybněly. Objímaly ho tak těsně a pevně, že sotva mohl dýchat. "Hmm, vypadá to, že mám spoustu času... ehm na přemýšlení," zamumlal si Arabacus.

	Jezrael seděl pořád pod stejným vrásčitým dubem a přemýšlel o tom jak se dostat na druhou stranu hvozdu. Bylo to příliš daleko a on si nemohl dovolit opustit své místo. Ozvalo se to znovu. Ten nepatrný záchvěv telepatického pole, který vyvolávaly Strážné keře. Tentokrát silněji. A pak se to ozvalo znovu. A znovu. Jakoby se přes ně pokoušel dostat celý pluk skřetů. Od jejich posledního útoku sice uběhlo hodně času, ale přesto byla opatrnost na místě. 
	Rychlým tempem zamířil k okraji hvozdu. Podívám se na to a když tak je necháme padnout do stejné pasti jako minule. Když se blížil k hradbě keřů, zpomalil. Strážné keře mlčely a tak opatrně postupoval kupředu. Stále nikoho neviděl. Opatrně rozhrnul poslední křoví a překvapeně zamrkal, když si všiml  malé, nehybné postavy ležící u kořenů jednoho z keřů.

	Po nějaké době zašustilo křoví a vyšel z něj vysoký, zeleně oblečený lovec. "Ahoj," ušklíbl se, "hledáš něco?" "Tebe jistě ne," zamumlal si Arabacus pod vousy. Pak se zeptal: "Nechceš mi radši pomoct?" Lovec se klidně šklebil dál. Pak nadzvedl svou hůl a udeřil s ní o zem a keře jako na povel uvolnili své těsné sevření.
"Jak jsi to udělal?" zasupěl vstávaje trpaslík. Pak se oprášil a opožděně představil: "Arabacus jméno mé." Lovec chvilku vůbec nereagoval a pak jakoby naštvaně odfrkl: "Jezrael, jsem správce této části lesa." "Ještě jsi neodpověděl na mou otázku co tady děláš." "Procházím," odpověděl rychle Arabacus.
	"Asi ti ještě nikdo neříkal, že procházet se v tomto lese bývá dost nebezpečné, že? " začal mluvit Jezrael, ale když viděl jak trpaslík otvírá ústa, tak rychle dodal: "Kam jsi říkal, že máš namířeno?" "Na druhou stranu lesa," Arabacus uvažoval co všechno mu má říct, ale pak si řekl, že se nejspíš nic nestane, když mu všechno vyžvaní. Navíc by pak mohl ten člověk být trochu víc vstřícný a poradit mu nejkratší cest. Vypadá to, že se tu vyzná. A tak spustil: "Tak podívej. Mám jeden amulet, který bych měl donést králi Starnišovi co má království na druhé straně lesa."
	"Hmm, a proč je ten amulet tak důležitý, že podstupuješ tak dlouhou cestu pouze kvůli němu?" zeptal se po chvíli uvažováni lovec. "No, já ani nevím," začal pomalu Arabacus, pak ho na chvíli ochromila myšlenka: "Musí být důležitý, když kvůli němu umřel drak." Podezřívavě se na lovce  podíval. "Umřel drak, můžu umřít i já," došlo mu náhle. "Ale kdyby mě chtěl zabít mohl, mě nechat tomu keři," uklidňoval se. Lovec se dál zvědavě ptal: "Můžeš mi ho ukázat?"
	"Možná, že bych mohl," odpověděl trpaslík, "když slíbíš, že mi ukážeš nejkratší cestu lesem." Lovec pomalu přikývl: "Ujednáno." Potřásli si rukama. "Královský amulet," vydechl lovec, když trpaslík vytáhl amulet. "Pojď za mnou," řekl po chvilce zírání Jezrael. Otočil se a rychlým krokem vyrazil do lesa. "Počkej," zakřičel trpaslík a rozběhl se za lovcem. Chůzí mu rozhodně stačit nemohl. Když to lovec viděl povzdechl si a trochu zpomalil. Neustále se mračil, když Arabacus každou chvíli zakopával o nějaké větve.
	"Kam to jdeme?" zeptal se trpaslík supící námahou. "Chtěl jsi přece ukázat nejkratší cestu." Po celé dvě hodiny cesty si trpaslík mumlal něco ve stylu, doufám, že si ten potrhlý lesan užene pořádnou rýmu. Pak přišli na velkou mýtinu. Uprostřed stál obrovský, aspoň pět set let starý dub. Na mýtince seděli tři, čtyři další "lesani". Když je zahlédli pouze zvedli hlavu a kývli Jezraelovi a vrátili se ke svému povídání.
"Zůstaň tady, musím si ještě něco zařídit," řekl lovec a zmizel v houští.
	Arabacus na něj chtěl zavolat a zeptat se ho, co tady má zatím dělat , ale lovce už nebylo vidět. A tak se posadil na jeden z kamenů na kraji mýtiny a začal krmit Bratříčka. Prohlížel si starý strom uprostřed a nespokojeně si mumlal: "Co si ten trouba myslí, že je?" "Klidně si mě tu nechá uprostřed lesa a neřekne ani á."
	Na mýtině se začalo shromažďovat čím dál větší množství lesanů. Mezitím už slunce tak nepálilo, ale trpaslík si pořád hrál s černým havranem. Arabacuse si nikdo nevšímal i když nově příchozí mu často věnovali jeden, dva pohledy. Mezi posledními se objevil i Jezrael. Měl u sebe navíc plný vak. Když ho trpaslík uviděl, rozčileně vstal a chtěl mu hned vynadat, ale lovec ho nepustil ke slovu: "Tiše začíná porada. Vše se dozvíš."
	To už tichý hovor lesanů ztichl a všichni zaměřili svou pozornost do středu mýtiny k obrovskému prastarému dubu. Také Arabacus se tam podíval.  Ten strom byl jiný. Větší? Ne, starší? Nemohl to poznat. Pak se v koruně stromu objevil zelený obrys tváře prastarého elfa: "Nechť porada začne," uslyšel ve své mysli pevný, tichý hlas. Měl pocit, že přichází z velké dálky. Trpaslík mu hned neporozuměl, protože mluvil prastarým, archaickým jazykem.
	V jeho mysli se najednou začalo odehrávat jeho setkání s lovcem a pak jejich rozhovor. Nechtěl to a také tomu nemohl zabránit. Jen to bezmocně sledoval. Pak to skončilo. Shromáždění ho sledovalo. Nikdo nepromluvil ba ani se nepohnul. Trpaslík téměř mohl cítit jejich myšlenky, ale něco mu bránilo je pochopit. "Musíme obnovit spojení s královstvím Svatého kříže, " přerušil ticho v Arabacusově mysli stromový muž, "a ty se staneš naším poslem. Za to ti bude umožněn průchod tímto lesem." "To je spravedlivé, " pomyslel si Arabacus.
	Ucítil, že pozornost stromu a shromáždění už není zaměřena na něj a jejich myšlenky se ubírají jiným směrem. Jezrael povstal a mlčky mu pokynul. Když už byli dostatečně daleko začal lovec vysvětlovat: "Shromáždění se rozhodlo, že můžeš projít lesem pokud na oplátku doneseš tento svitek králi." Pak vytáhl svitek a podal mu ho. "Půjdu s tebou, " řekl a otočil se. Po několika zastávkách, kvůli obrovským dravým mravencům les náhle skončil. Před nimi se táhla nekonečná písečná poušť.
	Arabacus s otevřenými ústy civěl přímo do pouště. Nikdy nic takové neviděl. Na tom území svítilo slunce tak silně, že muselo spálit cokoliv co tam vstoupilo. Jezrael vytáhl malou krabičku a sundal víko. Opatrně čichl k nějaké látce uvnitř a podal mu ji se slovy: " Pokud se chceš dostat na druhou stranu tak dělej přesně co ti řeknu. Nejdřív se tímto natři, ochrání tě to." Pak na chvíli zavřel a oči a s vážnou tváří pronesl několik naprosto nesmyslných vět. Z dutiny stromu vytáhl kuš, s ocelovým šípem a lanem. A také obrovské ocelové kopí. Vstoupil do písku a začal se pohybovat v podivném rytmu. Nadskakoval a točil se stále rychleji čímž kolem sebe zvířil spousty písku. Mezitím se Arabacus natíral.
	V dálce se ozvalo zahřmění. Pak se zopakovalo. A znovu. Tentokrát blíž. Zřejmě se něco blížilo. Lovcův tanec se stále zrychloval. Pak se země rozdělila a vyrazila přímo do oblohy. O něco později sebou plácla do písku a zaryla se do něj. "U všech bohů, " uvažoval s rozšířenýma očima Arabacus, "co to jen může být? Vždyť je to větší než celá vesnice."
	Jezrael dál pokračoval v šíleném tanci. Po několika šíleně rychlých otočkách a výskocích vyrazil k trpaslíkovi. Chytil ho za ruku a zařval: "Rychle!!" Arabacusovi oči se silně přiblížili k tomu, aby vypadly z důlků, když ho lovec začal táhnout k místu, kde před chvíli tancoval a kde se nyní třásl písek. Ohlušil ho výbuch písku, když se to znovu objevilo. Jezrael mezitím vytáhl kuši a zamířil do boku té věci. Zásah.
	"Drž se!!" zařval zkušenější lovec. Provaz na šípu se napnul a zvedl je oba do vzduchu. Přistáli na hřbetě pořád se zvedající příšery. Pak to spadlo do písku. Jezrael ani nebral v úvahu, že by se vzpamatovával s toho nárazu a využil chvilkovou nehybnost zvířete k tomu, aby odvázal od těla obrovské ocelové kopí. Vrazil ho do tvrdé kůže té věci. Pak zavřel oči a tvářil se tak napjatě, že to vypadalo jakoby se na něco soustředil. Trpaslík se neodvažoval ho rušit. Dalo se to do pohybu. Nejdřív pomalu a postupně to zrychlovalo. Arabacus vyděšeně čekal kdy se to ponoří do písku, ale nic takové se nestalo.
	Zvíře vytrvale směřovalo na západ. Arabacus nyní už klidnější, seděl a rozhlížel se po žhavé poušti. Kolem uší mu svištěl vítr a nekonečná šustící píseň, která doprovázela pohyb toho velkého tvora pískem. Oslnivé slunce mu spalovalo pokožku a tak si přikryl tvář šátkem a ruce schoval do kapes. Jezrael se pořád soustředil a ani se nepohnul. 
	Slunce se už chýlilo k západu, když procitl. Rychle zamrkal očima jako někdo kdo přešel z prudkého světla do tmy nebo naopak. "Mé kouzlo ho ještě chvíli udrží, ale pak budeme muset seskočit," informoval Arabacuse a spustil lano dolů po boku tvora. Ten začínal pomalu zpomalovat. V té chvíli trpaslík pod zapadajícím sluncem zahlédl zelenající se les. "Pospěš," drcl do něj lovec a začal lézt po provaze dolů. Trpaslík chvilku váhal, ale pak pokrčil rameny a začal se spouštět. Rychle se dostal k lovci, který visel na konci lana. Přímo pod nimi se neuvěřitelnou rychlostí pohyboval písek. Píseň písku se teď změnila v nepřehlušitelný, nikdy nekončící zvuk.
	"Musíme skočit," zařval mu přímo do ucha Jezrael. Trpaslík jenom kývl. Když už porost nebyl daleko a netvor se přestal držet kurzu přímo k němu, zařval lovec: "Teď!!" a skočil. Arabacus zaváhal a skočil o něco později. V poslední chvilce. Ta věc se začala zarývat do písku a on dopadl kousek od toho místa. Vlny vytlačovaného písku jím smýkly a srazili ho k zemi. Začal se zvedat, ale další vlna písku ho pohřbila.Ucítil nějakou ruku, která ho chytla  a táhla někam pryč a po chvíli znovu dýchal čerstvý vzduch. Zjistil, že se dívá do Jezraelovy vážné tváře: "Musíme si pospíšit, les je ještě daleko." Vykašlal přebytky písku z plic a rozběhl se za lovcem....

V království Svatého kříže
	Na kraji hvozdu se Jezrael rozloučil s Arabacusem a popřál mu hodně štěstí. Trpaslík opět pustil havrana z klece a vyrazil  na západ od hvozdu. Po dvou dnech chůze, když se slunce nachýlilo k západu se před ním objevilo údolí s několika domky. To už mu začaly docházet zásoby a proto se rozhodl, že je zde obnoví. Domky byly postaveny z kvalitního materiálu, ale už je delší dobu nikdo neopravoval, takže tu a tam se našla nějaká chybička. Jakmile vstoupil do vesnice všiml si malých hloučků žen, které se vytvořili po jeho příchodu. Tiše mluvili a zvědavě si jej prohlížely.
	"Ahoj, fešáku," zastavila ho pomenší žena, "jestli hledáš přístřeší na noc, mohla bych tě ubytovat." Měla dlouhé černé vlasy, tmavě modré oči a prosté vesnické oblečení. "Ehm, děkuji za nabídku," začervenal se trpaslík, "ale chtěl bych spíš doplnit zásoby..."
	"Ty jsi cizinec, že?" znova si ho měřila tmavovláska, "tak to nebudeš mít lehké, fešáku. Jídlo je tady dost drahé a málokdo má víc než bude potřebovat do sklizně Já bych ti možná mohla něco odprodat." Ještě jednou si ho kritickým okem prohlédla a pak dodala: "Bydlím tady kousek..." a naznačila směr k nízké, ale pevné chalupě.
	Vevnitř byly dvě místnosti. Kuchyň a ložnice. "Takže kolik jídla potřebuješ?" zamířila tmavovláska do kuchyně. "To záleží na tom jak daleko je do hlavního města," mumlal si trpaslík. "Cos říkal? Do hlavního města?" vykoukla zvědavě žena z kuchyně. "Tak to budeš potřebovat jídlo na týden." Po chvíli přinesla něco k snědku a postavila to před něj. "Posaď se," usmála se. "Jsem Sofie," představila se. "Tohle se začíná zamotávat," pomyslel si Arabacus, když se představoval a podíval se hluboko do těch tmavých očí...
	Příští ráno se probudil v její ložnici. Vedle sebe měl kouřící se polévku a usmívající se tmavovlásku. "Víš už dlouho jsem neměla muže a moc jsi mě potěšil..." mrkla na něj. "Jak to? "Žena jako ty musí mít na každém prstu deset," ozval se trpaslík. "Ty to nevíš? Je válka a všichni muži odešli." "Je tomu tak už pět let." upřesnila. 
	"Hmmm, tak to bych si měl pospíšit," řekl Arabacus a začal se oblékat. "Proč?" zeptala se. "To je tajné," zalhal. Nechtěl ji zatěžovat svými problémy. Rozloučil se a rychle opustil vesnici. Zamířil na cestu, kterou mu doporučila Sofie.
	Prošel několika podobnými vesnicemi a moc nového toho nezjistil. Před více než pěti lety se zvýšil nápor nemrtvých, kteří každoročně útočili na jižní hranici. Několik hraničních posádek bylo úplně vyhlazeno a malá armáda nemrtvých vyplenila dost velké území. Od té doby s nimi armáda bojovala, ale příliv nemrtvých neustal. Mnoho mužů bylo naverbováno do armády. Za několik měsíců král povolal muže celé země, aby vyhnali zlo zpět za hranice. Po několikaměsíčním výcviku zaútočili a podařilo se jim většinu nemrtvých zlikvidovat. Bohužel ještě tu noc zabití vstali a zaútočili na své bývalé spolubojovníky.
	Tato válka pokračovala celých pět let. Mezi lidmi se začalo mluvit o nadcházející velké bitvě. Jedno bylo jisté, vojsko se stahovalo k hlavnímu městu. Také proto Arabacus pospíchal. 
	Prošel královským městem a palácová stráž mu po ukázaní medailonu řekla, kde najde vojsko. Dokonce dostal doprovod. Dva mladé ozbrojence s vážnými tvářemi. Asi dvě hodiny cesty za městem leželo rozlehlé pole na kterém stál obrovský počet vojenských stanů. Zavedli ho k jednomu z větších před kterým stáli další dva ozbrojenci a před kterým byla zabodnuta tyč s nadouvající se vlajkou království.
Zavedli ho dovnitř a postavili před malou skupinku skloněnou nad malým polním stolíkem s nějakým papírem, zřejmě mapou. Mladý muž v důstojném šatu se unaveně zeptal: "Co chcete?" 
	"Přinesl váš amulet, pane," odpověděl jeden z ozbrojenců. Všichni muži se zvedli od stolíku a podívali se na něj. "Co je s Omothiem," zeptal se po chvilce mlčení Arabacuse ten mladý muž, jehož označili za krále. "S kým?" odvážil se trpaslík. "S drakem, který nesl tento amulet..." odpověděl král a pak náhle strašlivě zbledl. "Aha, ten drak, " řekl trochu znepokojeně Arabacus, "Našel jsem ho mrtvého a měl u sebe tento amulet s jménem Vaší Výsosti, tak jsem si řekl, že ho přinesu..."
	Král Starniš nechtěl uváznout v této válce. Jeho země byla vyčerpaná a zásoby s té části kde se nebojovalo se také ztenčovaly. Od té doby co byl zvolen se dříve ojedinělé útoky ze Země mrtvých proměnily v hromadný přísun nemrtvých. Dlouho bojoval se svými věrnými proti tomu, ale nepomáhalo to. Čím víc nemrtvých porazil tím víc jich další den zaútočilo. Jeho kněžím se dlouho dařilo tomuto úkazu bránit, ale nyní už na to přestávali stačit. Také jim docházely síly. Dlouho se snažil se svými rádci přijít na to co je příčinou této "války", ale nikam to nevedlo... 
	Až nedávno odhalil zradu jednoho ze svých knížat. Podle pověsti byla do jeho amuletu zakleta síla schopná ochránit království před silami temnot, ale nesměla být porušena jeho celistvost. A teď jedna část amuletu jakoby "nefungovala" a Lord Kanston uprchl ze země. Vyhledal proto onen starý spis z rodinného archívu a dověděl se, že v takovém případě musí být amulet obětován.
	Podle toho spisu byl amulet stvořen za dávných časů, kdy do země vstoupila temnota na vrcholu Hory bohů. Byla do něho vložena síla umírajícího krále, který chtěl stát věčně na stráži svého království. Právě díky tomuto činu byla jeho země ušetřena zkázy. V případě narušení "spojitosti" země se amulet musí obětovat na oltáři na kterém byl stvořen, jinak zemi pohltí temnota. Proto byl také vyslán jeho přítel Omothius. Teď neuspěl...
	"Skončili jsme," řekl starší muž po králově levici. Byl oblečený v nějakém typu bílého roucha a velkým modrým křížem. "Ne nevzdáme to!" otočil se na něj král Starniš. "Budeme bojovat."

	Nad táborem se začínala snášet tma a na obzoru se objevil měsíc. Osvítil armádu v plné zbroji čekající na nepřítele. Celé dopoledne foukal silný, studený vítr a proto se lidé schovávali a když nemuseli nechodili ven. Většina byla promrzlá, ale nehýbali se. Pak se ze tmy vynořilo několik tmavých postav, které se pomalu, jakoby potácivým krokem ubíraly k armádě. Za chvíli jich bylo moře. Ze středu tábora vzlétl létající koberec se čtyřmi postavami. Usadil se přímo nad středem čekajících šiků. Tajuplné ticho rušilo jen občasné zavrzání brnění nějakého vojáka.
	Vysoko nad armádou se rozsvítilo světlo, které bylo silnější než svit měsíce a  osvětlilo oddíly nemrtvých vedené průsvitnými šedými postavami. Pak z oblohy vyrazilo mnoho zářivě bílých paprsků, které zasáhly velitele královských šiků -kněze. Poté tito začali vykřikovat rozkazy a vojáci se rozběhli proti nepříteli. Kněží se začali modlit a celé bojiště brzy osvětlovala ostrá bílá záře vycházející ze zbraní královského vojska. Vojska se střetla.
	Mrtví bojovníci znovu umírali po dotyku zářivě bílé ocele, ale umírali i vojáci, kteří nebyli sto se ubránit vražedným pařátům. Bílé paprsky vycházející z koberce se však začali ztrácet jeden po druhém. A tak jak se ztráceli bílé paprsky tak se ztrácela lesknoucí se záře mečů, tak se ztrácelo královo vojsko. Vojáci, kteří neměli ve svých zbraních zakletu onu zářivou sílu nebyli schopni zastavit mrtvé bojovníky. Jejich meče sice usekávali hlavy a ruce, ale mrtvé to nezastavilo a kráčeli dál...

	"Co se stalo?" zeptal se zmateně král Starniš. "Nevím, nemáme zprávy," odpověděl jeho průvodce v dlouhém tmavém plášti s kapucí přes hlavu. Arabacus se ohlédl na kněze, který byl od začátku bitvy zaneprázdněn tlumočením králových slov ostatním. Pořád se soustředil a opakoval králova slova. "Támhle," ukázal rukou muž v tmavém plášti.
	Všichni se podívali na kněze přímo pod nimi. Byl obklíčen svými lidmi, kteří věděli, že jeho zkáza znamená také jejich zkázu. Jeho tělo bylo pokryto pohyblivým černým mrakem. Křičel jen několik okamžiků. Pak to co zbylo z jeho těla spadlo na zem. "Vypadá to jako hejno nějakého hmyzu," poznamenal muž v tmavém plášti. Arabacus se ještě jednou podíval a pak snad příliš hlasitě řekl: "Letí sem!"
	"Mistře Dowso, můžeš nás ochránit?" zeptal se král. Muž v kápi pouze pokývl hlavou a pak začal mumlat dost divná slova. Arabacus pochopil a rychle zavolal svého havrana, který do té chvíle poletoval kolem. Pak sledoval mága jak z kapsy na boku vytáhl několik suchých lístků a rozdrtil je mezi prsty. Prach z nich odnesl vítr stejně rychle jako mágova slova. Přesto Arabacus zahlédl mračno hmyzu, jak narazilo na nějakou stěnu. Zkusili to znova. Ale neviditelný štít se jim prorazit nepodařilo. Pak se Dowso rozmáchl pravou rukou a hodil něčím po hmyzu. V místě existence pole to něco vzplálo a hmyz zasáhl proud ohně. Mnoho jich zemřelo, ale ještě víc nezraněno proletělo kolem a zmizelo ve tmě.
	"Myslím, že nastal čas zavelet k ústupu, můj pane," řekl s ledovým klidem mág, když sledoval jak mračno hmyzu pohltilo dalšího kněze. 

Cesta k bohům

	Arabacus se probudil v měkké posteli a hodnou chvíli přemýšlel, kde že to vlastně je. Pak si vzpomněl. Byli s přáteli na výpravě a teď se vracel domů s bohatou kořistí. Nebo tomu tak nebylo? Pak do jeho vědomí náhle skočil ten divný sen. Poslední co si z něj pamatoval byla mágova laboratoř a tajemná slova pradávné řeči magie. A pak ještě něco: Předtím než ho poslal zpět mu někdo neustále připomínal, že mu to bude nejdřív připadat jako sen, dost divný sen. "Hmmm, fakt divný sen," pokrčil rameny trpaslík, vstal, byl oblečený ještě      od včerejška a taky ho dost bolela hlava a šel se podívat jestli by nebylo něco k snídani.
	Slezl dolů po schodech a uviděl své přátele sedět u jednoho ze stolů. Postarší servírka právě nesla plnou  mísu z které se ještě kouřilo. Položila to na stůl a šla sklízet  nádobí, které zůstalo špinavé ze včerejška.
Ylenois seděla zády k němu a jako obvykle si dělala legraci z Korfových rozsáhlých a naprosto zbytečných znalostí. Svůj kožený plášť měla převěšený přes židli spolu se svými zbraněmi. Korfos na něj hned mrkl a zakýval, aby si přisedl a tak dlouho neváhal a posadil se. "Jak jste se vyspali?" zamrkal na ně. "Skvěle," protáhla se hraničářka a po očku sledovala ještě trochu zeleného mága. Ten uždiboval z mísy a tvářil se neutrálně: "Ušlo to, a co ty?"
	Arabacus se na chvíli zastavil, protože mu z nešel z hlavy jeho podivný sen a taky měl pocit, že každé slovo už jednou někde slyšel. Přesně podle toho snu. Pamatoval si ho s neuvěřitelně jasně, každé slovo. Přesně jako v tom snu se posadil a řekl: "Nestálo to za nic, ta postel byl snad pět set let stará, vrzala a vůbec. Majitel by si to tu měl trochu víc udržovat." Když si uvědomil, co dělá, tak se zastavil s lžící plnou jídla napůl cesty k ústům a řekl: "To není možné." Pak se vážně zeptal: "Co si myslíte o snech, můžou předpovídat budoucnost?" A začal konečně žvýkat své sousto.
	"Můžou být různé druhy snů a některé bývají i věštecké. Někteří z nás tomu říkají 'samovolná projekce'," začal hned vysvětlovat Korfos, "Proč se ptáš? Měl jsi snad nějaký sen o kterém přepokládáš, že by mohl být věštecký?" "Dá se říct, že ano," odpověděl neochotně trpaslík a v duchu si nadával, že z nějakých pitomých snů dělá vědu. "Hmmm, tak to bude asi nejlepší, když nám ho popíšeš," zajímal se Korfos...

	Asi o dvě hodiny později sledovali tři společníci poslední souboj draka Omothia a znovu našli amulet Králů. Poté zamířili tam, kde se podle pověstí nacházela bájná Hora bohů. Týden jim trvalo než dorazili na hranici jejich země a pak další týden než se dostali do hornatého pásu, kde se podle pověstí nacházela hora bohů. Několikrát se vyhnuli bandám lidožravých domorodců, kteří se zde hojně vyskytovali. Náhodou jednoho z nich zajali a od něj se dověděli, že zde je kult Bohů této hory velmi rozšířen a že jen málokdo má přístup na samý vrchol k chrámu. 
	Většinou tuto cestu podstupovali mladí šamani, kteří se tam vraceli jen velmi neradi a pouze pokud to bylo nevyhnutně nutné. Hora sama byla zahalena posvátným rouchem hrůzy, protože asi jen polovina šamanů - učedníků se vracela zpátky ze svých cest a také, jak každý mohl vidět, bouřková mračna se vždy shromažďovala na vrcholu hory a blesky vždy bily do jedné z věží chrámu bez toho, aby ji poškodily nebo ji jinak ublížili.
Když mu došlo, že tam chtějí jít, vynaložil nesmírnou sílu a podařilo se mu roztrhnout pouta a utéct. Od té doby žádného z místních nezahlédli. Ale našli spousty stop, z kterých plynulo, že je neustále doprovází početná družina domorodců, ale že je nechávají jít. Netrvalo dlouho a na jednom z vrcholků zahlédli špičatou věž. 	Zatím neviděli podrobnosti, ale bylo jim jasné, že musí být hodně velká.
Zanedlouho narazili na prastarou stezku, která je vedla vzhůru k chrámu. Několikrát minuli polorozpadlé vybělené kosti. Nedalo se určit zda byli lidské nebo zvířecí, ale viděli na nich stopy obrovských a ostrých tesáků. Po tříhodinovém namáhavém výstupu se konečně dostali na vrchol kopce. Stezka zde končila a otvírala se před nimi jakási náhorní plošina ( jako by někdo uřezal vrchol kopce ) na které se rozprostíralo několik budov postavených v jim neznámém slohu.
	Přímo před nimi byly dvě menší, kupolovité věže. Z vrcholku každé z nich vyrůstal ocelový klacek, který se pomalu otáčel. Občas se zastavil a pak se otáčel dál. Kousek dál se tyčila největší z budov. Její zadní část tvořila  obrovská věž, která byla vidět do vzdálenosti několika mil. Arabacus tipoval, že z ní musí být perfektní výhled na okolí. Po bocích byly menší napodobeniny této budovy, ale chyběly jim věže. Budovy byly natřeny matnou stříbrnou barvou, která musela dávno shořet, pokud byla pravda to co se říkalo o té věži. 
Přímo před nimi se teď tyčila obrovská, zdobená brána. Bylo na ní klepadlo tvarované do hlavy nějakého obrovského zvířete s dlouhými tesáky, které připomínaly krátké meče. Chvilku se jen dívali na bránu a pak se Arabacus ozval: "Tak půjdeme dovnitř nebo budeme čekat až do nás uhodí blesk?" Na to Korfos pokrčil rameny a zabouchal klepadlem na vrata. Vrata se okamžitě rozevřela. "Čekal sem aspoň zavrzání," podotkl trpaslík a s rukou na sekeře vkročil do temného vnitřku. 
	"Vítejte," řekl někdo a vzápětí ucítili závan větru a světlo přicházející zvenčí zmizelo. Uprostřed chrámu ( pokud to chrám byl ) stála v kuželu světla nějaká vysoká postava. "Čeho si žádáte," ozvala se znovu, když už  bylo jisté, že si ji museli všimnout. Mimo toho kuželu světla nebylo mnoho vidět, přesto Arabacus mohl čtyřikrát šťouchnout do svých přátel a naznačit jim kolik postav zahlédl díky své schopnosti vidět ve tmě teplo vycházející z živých tvorů.
	Postava stojící ve světle na sobě měla dlouhý zelený kabátec s velkými nárameníky. Světlo jí dopadalo přímo na holou hlavu a zdůrazňovalo tak výšku jeho čela, ve kterém se skrývaly vědomosti nabyté za celé věky. 

	Morssadar se připravoval na dokončení rituálu, který měl zvednout napětí v tomto světě na hranici zhroucení a tím umožnit pokusy s otevřením brány. Před mnoha lety byl vyslán spolu s mnoha dalšími, aby se utkal s nepřítelem. Bitva byla skoro prohraná a tak se rozhodl, že lepši bude, když ti druzí zemřou také. Přinutil slunce k okamžité reakci a to spálilo všechno v jeho dosahu. Jim se podařilo uniknout díky nepředvídatelné nehodě, která je také dostala sem. Od těch dob se snažil znova vyvolat podmínky, za kterých by se dala zopakovat ta "nehoda" a doufal, že by ji mohl se svými společníky ovládnout a dostat se zpátky domů.
	Strážci oznámili příchod někoho neznámého. A také oznámili, že mají to jediné co ho mohlo zastavit. Kdysi po svém příchodu jsem se pokusil stabilizovat místní situaci, aby mohl obnovit své síly a také se soustředit na náš problém. Tak jsem vyrobil onen amulet a vložil do něj sílu jednoho z obyvatel. Tenhle amulet mě provází celý můj pobyt zde. On mi umožnil soustředit dost síly a on mi ji také může vzít. Přemýšlel a přitom předával příkazy svým společníkům. 
	"Jak se to mohlo stát?"  ptal se sám sebe, "Ten drak nejspíš těsně před smrtí mluvil." Ted tu malou chybu musí napravit. Své společníky postavil ke dveřím a upozornil je co bude následovat. Toho domorodce, co byl ochoten vzdát se své země jen kvůli moci, poslal dozadu. 
	Ozvalo se klepadlo a on přikázal vratům, aby se otevřeli. Ve světle brány se objevili tři postavy, jedna z nich byla poloviční velikosti. "To musí být ten trpaslík z lesa," uvědomil si, "měl jsem ho zabít." Jeden z nich dokázal ovládat sílu. Cítil to. "Vítejte," řekl nahlas a myslí poručil vratům, aby se zavřeli. "Čeho si žádáte?" zeptal se a přitom myslí pokynul, aby se jeho společníci připravili. Ti vytáhli svá "točící se ostří". Zkroucené meče, které se po aktivaci začali příšerně rychle točit kolem své osy a drtily tak vše co zasáhly...

	V té chvíli za sebou Korfos uslyšel ostrý svištivý zvuk a tak se otočil a mohl na krátkou chvíli spatřit dvě postavy s mihotajícími se meči v rukou. Měli na sobě dlouhé hnědé pláště, ale přesto mohl zahlédnout svalnaté, mrštné těla. Oba se začali rozplývat v tmě okolo. "Neviditelnost," uvědomil si a začal okamžitě pronášet ochranné kouzlo. Ve chvíli kdy se do jeho těla zarazil první z útočících mečů, z něj vyrazila hustá mlha, která se rychle šířila po okolí až zahalila celý chrám. On cítil ochromující bolest na levé straně hrudníku a tak upadl do bezvědomí.

	Ylenois si podezřívavě prohlížela toho ve světle, když vedle sebe zaslechla prudké nadechnutí s tím všepronikajícím svistem. Riskoval rychlý pohled tím směrem a uviděla Korfa s očima rozšířenýma strachem jak se ohlíží dozadu. Rychle se otočila tím směrem, ale to se už kolem ní něco mihlo a zasáhlo čarujícího mága. Mlha, kterou přivolal jí umožnila zahlédnout oba útočníky. Korfos padl k zemi a ona se spolu s trpaslíkem vrhla proti těm postavám.
	Oba se zdáli nečekaným útokem zcela překvapeni nebo dokonce vyděšeni, ale ona neváhala a vložila veškerou sílu své mysli do svého meče a téměř mu tak usekla hlavu. Ještě žil, ale zřejmě jí už neublíží. Teprve teď ji došlo, že v sobě cítila obrovskou sílu, jako nikdy předtím. Také s překvapením zjistila, že se jí sotva podařilo odolat silnému cuknutí, které provázelo použití jejích schopností. "Ale ještě není po boji, " uvědomila si a ohlédla se na Arabacuse. Ten druhý se zřejmě už vzpamatoval a podařilo se mu zničit trpaslíkovu sekeru a odhodit ho stranou.

	Arabacus roztočil svou sekeru a vrhl se na jednoho hnědopláště ten chabě nastavil svou zbraň a málem ji pustil, když se srazily. Pak se ale vzpamatoval a uhnul další Arabacově ráně. Vzápětí zvedl meč a zaútočil. Zasáhl přímo do sekery a zničil mu ji tak. Ten náraz ho odhodil a šíleně roztočené topůrko sekery ho bolestivě udeřilo do hlavy. Poloomráčený ještě stihl zaregistrovat blížícího se nepřítele. A také Ylenois plížící se za něj. Rychle vytáhl z tajné kapsy dýku a hodil ji po něm. Ten se ani nepokusil uhnout jakoby očekával, že ho ochrání nějaká neviditelná síla. 
	Nic takového se však samozřejmě nestalo a dýka zasáhla svůj cíl. Zabodla se do ramena a ochromila tak ruku, ve které držel meč. Nepřítel zavrávoral a vzápětí jej do zátylku zasáhla hlavice Ylenoisina meče. Srazila ho k zemi takovou silou, že až zaúpěl. Arabacus zahlédl její zmatený pohled, když vstával: "Co Korfos, bude v pořádku?" Ylenois se rychle otočila a zmizela v mlze.

	"Co se mohlo stát?" přemýšlel Morssadar. Vše kolem zahalila hustá mlha a on jasně slyšel zvuky boje. Ta mlha jakoby narušila jeho koncentraci a on už dál nemohl udržovat spojení se svými společníky. Také jeho ochranný štít se rozpadl. Nedokázal ho udržet. Pak na to přišel.

	Ylenois se sklonila nad Korfosem. Měl rozdrcenou polovinu hrudníku. V žádném případě to se svými schopnostmi nemohla vyléčit, ale ta energie všude kolem. Musí se pokusit. Soustředila svou vůli a rozdrcené tělo se začalo neuvěřitelnou rychlostí zcelovat. Mág chroptěl pod náporem energie. Otevřel oči a v její mysli promluvil: "Co se stalo? Nemohu se soustředit, ochromuje mě obrovské množství magie kolem..."
	"Zasáhli tě do hrudníku a zničili ten amulet..." začala Ylenois. "Amulet?!" zasípal mág vyděšeně a bylo vidět jak hořečnatě přemýšlí. "Musíme zabít ... utéct..." mumlal vyděšeně mág a zdálo se, že jeho tělo je tak nasáklé magií, že se v ní začíná rozpouštět.
	Ylenois se otočila na trpaslíka a řekla: "Vytáhni ho ven, já se postarám o ..." Když se pootočila zahlédla tělo jednoho z mrtvých hnědopláštů. Také se rozpouštělo, vlastně se už rozpustilo a pomalu se jeho energie přidávala k sílícímu chaosu kolem. "Pospěš," řekla ještě Arabacovi a zmizela v mlze. Trpaslík chytil mága a rychle ho táhl ven. Třeštila mu hlava a chtěl se na to vykašlat, lehnout si vedle Korfa a trochu si odpočinout, ale nemohl zapomenout na vylekaný pohled v Ylenoiiných světle hnědých očích, když říkala pospěš. Co nejrychleji otevřel bránu a z chrámu se vyvalila mlha.
	Otočil se a zahlédl  dvě bojující postavy v oblaku čiré energie. Když to uviděl, začal rychle táhnout blábolícího mága pryč. Po dalších třiceti sázích se znova otočil a uviděl Ylenois jak vybíhá bránou ven. Kousek za ní běžela další postava. Ve vnitř chrámu se objevil bílý záblesk neskutečné síly, který ho přinutil zavřít oči a téměř srazil na zem. Když znovu vzhlédl spatřil Ylenois ležící kus od brány. Mezi ní a bránou leželo další tělo. Mělo na sobě zdobenou zbroj se znakem modrého kříže na bílém poli. Náhle se to tělo začalo pohybovat směrem do chrámu i když byl ten člověk zjevně v bezvědomí.
	Arabacus začal jednat, když se podobným způsobem začalo pohybovat i bezduché tělo Ylenois. Rychle k ní přiskočil a začal ji táhnout k ležícímu mágovi. Mezitím se ten člověk v bezvědomí probral a když ucítil co se s ním děje tak se ohlédl. Pak začal křičet. Vedle Arabacuse se objevil něčí stín, který mu pomohl zvednout Ylenois. Trpaslík vzhlédl a kývl hlavou na mága, který se už probral, z bezmocného stavu. Společně dotáhli hraničářku až k prastaré cestě. Tam ji položili a mág ji zkusil probudit. Po chvíli otevřela oči a bylo vidět, že je na pokraji vyčerpání i když si nevšimli žádného fyzického zranění.
	Pomohli jí na nohy a otočili se, aby se ještě jednou podívali na chrám. Nad chrámem se nakupili hromady mraků, které se točili a vířili kolem špičky věže. Pak z jednoho vzdálenějšího mraku vyšlehl blesk a spojil se s věží. Okamžik na to sršelo ohněm celé nebe a také povrch celé hlavní budovy chrámu. Všichni tři zbledli a pak začali co nejrychleji slézat dolů. Za sebou slyšeli neustálé hřmění a výbuchy. Když se Korfos ohlédl, spatřil vrcholek hory celý ve vybuchujících plamenech. 
	O něco později, když začalo hřmění utichat se z vrcholu ozval strašlivý, nenávistný výkřik. Když se ohlédli viděli pouze spálený vrcholek hory. "Co se vlastně stalo?" zeptala se unaveně Ylenois. "Když mi jeden z těch válečníků rozbil amulet," začal klidným hlasem vysvětlovat Korfos "uvolnila se obrovská spousta energie, která mě chtěla pohltit, ale byl tam někdo silnější a ten se té síle dokázal postavit. Dokázal by ji dokonce ovládnout."
	"Ta energie mě ovládla a znehybnila pro pozdější použití." Pokračoval mág po kratší odmlce. "Myslela jsem, že za to může ten v těch náramenících,"  začala hraničářka, "to by mohlo vysvětlit obrovskou účinnost mých  mentálních schopností, ale proč to mou magii posílilo a tvou zničilo?"
	"Mou magii to také posílilo, jenže příliš na to, abych ji dokázal ovládat," odpověděl po chvíli mág, "Zřejmě to byl pouze nějaký vedlejší produkt.... " Přerušil ho nový nenávistný výkřik, který se rozléhal na celé míle daleko. Rychle se otočili a uviděli kouli rudé a modré vířící energie. Uprostřed se bojevil miohtavý náznak několika přízračných postav, které se spolu honili a zápasili. Ta koule se přibližovala směrem k nim a jakoby je přitahovala k sobě. "Né!" vzkřikl mág a jeho tvář vypadala jakoby se propadal do nejtemnějších hlubin svého já. 
	"Musíme ho odnést, " kývl Arabacus na hraničářku. Rychle popadli zmítající se tělo mága a začali sestupovat. Po několika metrech se stezka stáčela za skálu. Za tímto ohybem na ně vyskočila obrovská podrážděná kočkovitá šelma s tesáky většími než leckterý meč. Ylenois okamžitě navázala kontakt a využila tak svých schopností, aby přesvědčila zvíře, že oni nejsou příčinou toho rozruchu, že si je nemá všímat. Kočka proběhla kolem nich a namířila si to přímo k chuchvalci zmítající se energie.
	Šelma se neuvěřitelnou rychlostí přiblížila  a skočila. Byl to strašlivý náraz, který by jakoukoli lidskou bytost porazil k zemi. Velká kočka však tvrdě narazila na zhuštěnou energii a svezla se k zemi. Bleskurychle však zareagovala a odběhla do bezpečné vzdálenosti, aby se mohla připravit na další skok. Její nový útok skončil dřív než mohla někomu ublížit. Kočka se rozběhla a v půli skoku ji zasáhl kroutící se proud energie. Dopadla asi o dva metry dál a už se nezvedla. Koule energie vítězoslavně zařičela a začala pronásledovat svou další oběť.

Prostředník

	Aki se vracel z obchůzky svých pastí. Našel sice jen jednoho králíka, ale pro jeho rodinu to pro dnešek bude stačit. Vracel se zpátky kolem Stezky vyvolených, protože pasti umístnil poblíž Hory. Když to udělal poprvé, přišel za ním šaman a upozornil ho na možný nesouhlas Bohů. Vlastně se tak Aki oddělil od zbytku vesnice. Málokdo se s ním odvážil promluvit, ale on to příjimal jako nezbytnost, protože v okolí ubylo lovné zvěře a výnosy z políček byly chabé. Mnohokrát už viděl zuřit bouři na vrcholku hory, ale nikdy nezasáhla do lesů pod sebou.
	Tentokráte však byla neobvykle silná a mnozí z jeho lidu se schovávali hluboko v podzemních úkrytech. Když bylo povšem, vydal se vybrat své pasti a téměř cítil nepříjemný šamanův pohled ve svých zádech. Nedávno se shůry začal ozývat ten hrozivý hlas. To musel být Soudce šamanů. Teď už na šamana vůbec nemyslel, ale užasle hleděl na tři postavičky rychle sestupující po Stezce vyvolených. Poznal je, byli to tři dobrodruzi, kteří chtěli proniknout k vrcholku hory. Před dvěma dny se do jejich vesnice přirítil bězec ze sousední. Jejich náčelník vzkazoval, ať je nechají projít, že bohové se o ně postarají. Jaktože se vracejí? Třeba bohům něco ukradli, když tak rychle utíkají. Musí to oznámit ve vesnici.

	Ylenois a Arabacus podepřeli Korfose a začali ho táhnout dolů do lesů, kde jak doufali, tomu mohli uniknout. Po půl hodině vytrvalého úsilí se jim podařilo vzdálit se od vířící energie natolik, že se mág probral ze svého blouznění a byl schopen jakési chůze. Po další půlhodině ho už ani nemuseli podpírat. Zdálo se, že se koule energie pohybuje určitou rychlostí a že pokud si udrží vyšší rychlost, tak by se jim mohlo podařit uniknout.
	Když se dostali k okraji lesa, zvedl konečně mág hlavu: "Dokáže nás sledovat i v tomto lese." Po chvíli mlčení ještě dodal:"Myslím, že bych dokázal vytvořit pole, které by nás dokázalo na chvíli ochránit." "Udržel bych ho pouze do chvíle než by to přišlo na to, že obracím jeho vlastní silu proti němu."
	"Je to víc než jen hromada energie, " dodala Ylenois. "Co tedy budeme delat?" netrpělivě se ozval trpaslík. Rozhrnul křoví a vstoupili na malou mýtinku. "Utéct nepomůže, stále cítím duševní kontakt s tou věcí, nejspíš to ale bude to nejlepší co se dá udělat," začal vysvětlovat Korfos. Ylenois zaslechla slabé zašustění. Nenápadně se ohlédla tím směrem a zahlédla špičku kovového předmětu, vykukujícího z křoví. Sevřela jílec svého meče a rychle začala své přátele tlačit k opačnému okraji mýtiny. Pak zahlédla několik skrývajících se postav a rychle tasila. Nad jejich hlavami rychle prolétl černý havran a poděšeně zakrákal.
	Z křoví vystoupilo asi čtyřicet domorodých bojovníků s oštěpy v rukou. "Co myslíš, že chtějí," zeptal se nervózně Arabacus mága. "Máš nějaký trik v záloze? Při pohledu na jejich zamračené tváře si nemyslím, že by nás chtěli jen tak okukovat..." Korfos zavřel oči a začal se soustředit. Bojovníci se zastavili několik metrů od nich a nehnutě je sledovali. Pak se z křoví vynořil další domorodec v divném oblečení, které se nápadně podobalo oblečení jednoho ze strážců Chrámu na vrcholu Hory bohů. Začal říkat něco směrem k skupince dobrodruhů.
	Ze země se zvedla lehká pára a začala zakrývat mechový koberec mýtiny. V té chvíli Korfos vykřikl a nebýt pohotvého zásahu jeho druhů, bylo by jeho tělo spadlo na zem. Okamžitě se však probral a přerývaně řekl: "Už je zase tady", pak se jeho oči podívaly směrem k nově příchozímu a jeho mysl se dotkla vycvičené mysli jiného kouzelníka. Neměl však dost síly bojovat proti dvěma a tak cítil jak ten druhý  proniká jeho pohledem do jeho vzpomínek a čte mu v jeho mysli.Korfos znovu pozbyl vědomí. 
	Arabacus se rychle podíval na muže v oblečení, neslučitelným s pralesem, ve kterém nyní byli a sledoval jak udílí nějaké rozkazy v neznámé řeči. "Ty jeho kecy se mi vůbec nelíbí, co teď?" řekl. "Prorazíme a ztratíme se v lese," navrhla odhodlaně hraničářka. "To je šílenství!" vytřeštil trpaslík oči., "S Korfosem na zádech nemáme nejmenší šanci." "Máš nějaký lepší nápad?" odsekla Ylenois. 
	"Složte zbraně a nic se vám nestane," promluvil muž v starobylém oblečení. "Jakou máme záruku, že nás propustíte, " odpověděla téměř okamžitě Ylenois.  "Mohli by jsme ho držet jako rukojmí," navrhla  v trpasličí řeči Arabacusovi. Výraz v mužově tváři se zachmuřil a on rychle pokynul svým mužům. Netrvalo to moc dlouho, jenom pár sekund. Sesypali se na ně a oni zustali pohřbeni pod hromadou těl.

	Prostředník si zamyšleně prohlížel omráčené dobrodruhy. Jeho muži ho naložili na provizorní nosítka z oštěpů a na jeho rozkaz je odnášeli dál od toho řevu. Ten řev... Nemohl tušit, že při jeho Cestě byl do jeho hlavy uložen tvor, který ho předtím pouze občas nenápadně ovlivnil, ale nyní se plně probudil. Pamatoval si pouze útok obrovské šelmy se špicatýma, dlouhýma zubama a její ďábelský pohled, který trval jakoby věčnost. Poté se spokojeně vracel zpátky do tábora a věděl, že je novým šamanem. Své předchozí jméno si nepamatoval, ale věděl, že nyní jej ostatní budou zvát Prostředníkem až do té doby, než ho vystřídá další z jeho kmene.
	Jako jediný z šamanů v okolí byl zároveň i náčelníkem a proto mohl se zajtci nakládat jak se mu zachtělo. Nejdřív je chtěl nechat zabít, ale pak se ozval ten řev a někde v jeho nitru se ozval slabý hlásek, který ho donutil, aby své zajatce dopravil do vesnice. Nyní přemýšlel, kde se ten hlásek vzal. Vědomosti, které získal při své cestě mu nic o tom řevu neprozradily, přesto cítil, že jej odněkud zná. Náhle ucítil nesmírný nápor na svou osobnost...

	Aki se chtěl šamana zeptat, co bude se zajatci a tak se k němu přiblížil a chtěl na něj promluvit. Když už byl dostatečně blízko, všiml si, že šaman kráčí hodně nejistě a na dokonce se chvilku zastavil a zakymácel. Rychle ho oběhl a podíval se mu do tváře. To co tam zahlédl ho nesmírně vyděsilo, ale přesto si nemohl vzpomenout co to přesně bylo. Šaman se na něj podíval a rychle se ho zeptal: "Co je?" Aki se rychle vrátil na své místo a celou cestu do vesnice ho pozoroval. Všechno se zdálo v pořádku.

	Korfos se probral a snažil se vzpomenout si kde je a co tam dělá. Chtěl se posadit, ale nešlo mu to. Díval se na doškovou střechu nějaké chýše, slyšel někde poblíž dovádějící děti. Náhle ho donosu udeřila vůně připravovaného jídla. "Že bych byl zase doma?" uvažoval skoro nahlas. "Proč se ale nemůžu pohnout?" Jeho hlavou prolétla vzpomínka na ohromnou psychickou sílu, které se nedokázal bránit.  "Ylenois? Arabacu?" Do chýše vlétl proud světla a hluboký hla povídal něco nějakou neznámou řečí. Mág s vynaložením všech sil trochu pohnul hlavou a zahlédl hlavu nějakého muže ve vchodu do chýše. No ovšem, to musí být domorodci, asi je zajali. Koutkem oka zahlédl svázaného trpaslíka. Nejspíš ho taky svázali.
	Po nějaké době vstoupil do stanu muž v starobylém oděvu. Má velmi silnou vůli, proto si musí rychle obrnit mysl. Mezitím se probudil Arabacus a pak také Ylenois. Muž vytáhl dýku a sklonil se nad Korfem. Přeřezal mu pouta, nejdřív na nohách a pak i na rukách. Nakonec mu podal dýku a odstoupil a ukázal na jeho svázané druhy. Mág se na něj podezřívavě podíval a pak oslobodil i své přátele. Pak si rychle zkontroloval své věci a zjistil, že všechno je na své místě. Oslovil neznámého: "Kdo jsi a co po nás chceš?"
	"Jsem  Prostředník, šaman a vůdce tohoto kmene, " začal mluvit s trochu odlišným přízvukem, který se po chvíli úplně ztratil, "Byl jsem jím jmenován před mnoha lety, abych chránil posmrtnou památku, jednoho z řádů. Jeho síly byly označeny jako jeho přesahující a proto jsem byl povolán, abych v případě jeho smrti mohl pomoci jeho duši k věčnému odpočinku. Stalo se to nejhorší co se mohlo stát. Jeho esence a jeho síla se spojili v jednu bytost. Této bytosti nyní vládne pouze uvolněná síla, která využívá všech jejichž esence se jí podáří připojit."
	"Existují dva způsoby, které dokáží tuto bytost zastavit. Dostatečně silný jedinec se může pokusit spojit s myslí bývalého člena řádu a takto vytvořit dostatečnou sílu k ovládnutí této bytosti. Jenže moc Morssadarova se stále zvětšovala a tak si nejsem jistý jestli jsem dost schopný, abych dokázal spolu s ním vytvořit dostatečně silné spojení, které je nutné k ovládnutí." Cizinec si suše odkašlal a pak pokračoval. "Po té co jsem dospěl k tomuto zjištění a poblíž nebyl nikdo kdo by mně mohl nahradit, rozhodl jsem se, že musím najít sílu, která by byla schopna ho porazit. Proto jsem se vydal na cesty. Vrátil jsem se po mnoha letech pátrání těžce zraněn. Věděl jsem, že umírám a také jsem to Morssadarovi hned sdělil."
	"Věděl co by se mohlo stát a tak rozhodl, aby má umírající duše byla spoutána s tímto kamenem, " muž se lehce dotkl oranžového kamene, který měl pověšený na krku a pak pokračoval, "Po každé když šaman místního kmene domordců zemřel, vydali se noví adepti vzhůru k chrámu, aby se jejich duše spojila s mojí. Tak se mi podařilo přežít až do této chvíle."
	"A co ten druhý způsob? " ozval se po chvíli ticha Korfos. "V naší zemi bývalo zvykem, že již ovládnutá energetická bytost stála stráž u umírajícího člena řádu a pokud se spojení nezdařilo rychle napadla formující se bytost a zničila ji. Pokud vím tak v tomto světě neexistuje žádná bytost, která by se mohla postavit, těmto silám, " dokončil Prostředník a zkoumavě sledoval reakci jeho bývalých zajatců.

	Arabacus si prohlížel toho tvora, nedokázal ho nazvat člověkem a už vůbec ne trpaslíkem, a přemýšlel. Jestli je to co řikal pravda, pak to znamená, že se tu teď bude prohánět potvora schopná porazit obrovské armády. A jaká potvora! Neříkal Korfos, že je to s ním v nějakém myšlenkovém spojení a že si je to dokáže najít? Odkud asi přišli tito tvorové a co tady dělají. Když jsou tak mocní tak co chtějí tady? V zemi lidojedů? A vůbec co po nich chce? Proč jim to tu vykládá?

	Jakoby mu Prostředník četl myšlenky začal znovu mluvit: "Jistě jste zvědavý proč vám to všechno říkam." Na chvilku se odmlčel a pak pokračoval: "Na svých cestách jsem objevil předmět, kterého síla předčí vše co jsem doposud viděl. Nedokázal jsem proniknout do nitra té věci a odhalit co všechno dokáže, ale jsem si jist, že je to vaše jediná naděje pokud selžu." Podíval se přimo na Korfose a začal mluvit...

	Slunce se sklánělo k západu, když se tři dobrodruhové usídlili hodný kus na jih od Prostředníkovy vesnice. Viděli jak vesničané na rozkaz svého šamana rychle odcházejí někam na východ se všemi svými věcmi. Když se na malý mýtince rozhořel ohýnek, vytáhl Korfos ze svého vaku kulatý kus křišťálu zbalený do měkké látky. Několikrát po ní přejel svýma rukama, mumlájíce několik podivných slov. Uvnitř koule zazářilo světlo a uviděli nehybnout, čekající postavu Prostředníka. Po nějaké době zahlédli chuchvalce energie pohybující se křovím. Proteklo to dřevěnou branou vesnice a zastavilo. "Prostředník řikal, že když se pustí do souboje, bude muset zrušit všechny kouzla v okolí, takže přeruší i své spojení se mnou, " promluvil do praskání ohně Korfos. V kouli zatím mrak energie obklopil čekajícího Prostředníka a začal ho pohlcovat.
	Stíny pohybující se v kouli energie se začaly točit neuvěřitelnou rychlostí a uprostřed nich se k sobě natahovaly dva z nich. Jejich pomyslné ruce se spojily a ztratili v sobě. V té chvíli se obě postavy zlily do jediné, která se několik okamžiků snažila udržet si centrální polohu. Pak byla stržena do víru ostatních...
	
	"Měli by jsme jít spát, protože zítra vstáváme brzo. Prostředník říkal, že jestli prohraje, získá ta bytost všechny jeho vědomosti a tak bude vědět i o nás a také o tom předmětu," připomněl unaveným hlasem Korfos svým druhům.

V Chrámu magie

	Hoatl stál na stráži ve své věži a pozoroval okolí. Zdálo se, že vše je v pořádku a přesto tam stál a čekal. Po stezce se pomalu blížili tři postavy, první z nich byl vysoký, hubený muž v koženém oblečení. V pravé ruce nesl dlouhou hůl zakončenou kovovou koulí. Jeho jasné, modré oči kontrastovali s černými krátkými vlasy. Na zádech měl těžký vak. Vedle něj kráčela žena s dlouhými, světle hnědými vlasy v tmavozeleném oblečení. Přes rameno měla zavěšený dlouhý luk a pod koženým pláštěm se dal zahlédnout meč. Poslední postava byla podstatně menší, ale bylo vidět, že je neméně tvrdá, a přesto jeho tvář svědčila o důvěryhodném člověku. Byla celá zahalená v hnědém vousu a vlasech. U opasku měl zavěšený vak a vedle něj těžkou válečnou sekeru.. Jeho oblečení bylo tmavé, ale ne příliš. Jeho překvapivě jemné ruce si hráli s černým havranem, který občas přilétl do jeho náruče.
	Protože šli po stezce, bylo jasné, že míří k chrámu. V jeho mysli se náhle objevila vzpomínka z dávné minulosti. A jako stačí jiskra, aby zapálila požár tak tato myšlenka stačila k tomu, aby zažehla proud obrazů protékající nyní jeho myslí. Tehdy také přicházeli tudy a jemu bylo jasné, že se s nimi musí utkat. Ne, strach neměl. Pouze mu bylo líto, že nejspíš nesplní svůj úkol. Magie chrámu byla sice velká, ale kromě jeho každodenního jídla z ní zatím nic neviděl a proto jí také moc nevěřil. Bitva byla krátká. Otevřel vrata chrámu a počkal až se to špinavá stvoření přiblíží. Když byli na dosah vrhl se vpřed a svou zbraní vyřadil tři z nich. Dalších osum se jich válelo v krvi, když se jim poprvé podařilo ho zasáhnout a zranit. Pak jim pomohl jejich šaman a on se najednou nemohl hýbat. 
	Blázni. Je tomu už tak dávno. Přesto však cítil, že se blíží den kdy ho na stráži někdo vystřídá. 

	"Podle místních lidí tu stojí odjakživa,"  vysvětloval Korfos, "A také se k němu váže legenda o statečném ztrážci, který se nezalekl stvoření temnot a sám se vrhl proti mnohonásobné přesile. Přesto by ho nedostali kdyby jim nepomohla jiná zlá síla, snad nějaký svitek. Když se dostali dovnitř a chtěli se zmocnit  pokladů chrámu, znovu před nimi stanul strážce a všechny je pobil. Tahle pověst je vyprávěna místními svým dětem už od nepaměti. Prošla už tolika ústy, že musela být mnohokrát přikrášlena." 
	"Zdálky ta budova vypadá docela nově, " poznamenal Arabacus, "Ne jako něco co už je tisíc let neobývané a nikdo se o to nestará. " Před nimi se rýsovala hranatá budova s jednou věží na straně. Věž se tyčila vysoko nad okolní lesy a pokud v ní někdo byl, musel mít perfektní přehled o okolí. Zřejmě to bylo postavené z mramoru nebo něčeho takového, protože budova zářila bělobou do dálky. Už těď viděli malbu rudého plamene s bílým, oslňujícím kruhem uprostřed, kterou byla vyzdobena téměř celá přední stěna chrámu.
	Když přišli o něco blíž zjistili, že je postavená z čistého mramoru a je bez jediné známky kazu. Pouze vrata byla zřejmě ze dřeva, ale to bylo pevnější než kdy viděli. Ylenois se zmínila o tom, že by chtěla vidět strom s tak pevným dřevem. Když se Arabacus zeptal, zda půjdou dovnitř, vrata chrámu se otevřela a v nich stála poloprůhledná postava v dlouhém plášti. V levé ruce držela dlouhou hůl na konci zakončenou železnou koulí z které ústily držáky dvou velmi ostrých břitů. Nejpodivnější bylo, že ruku, která tyč přidržovala nebylo vidět, ale přesto si mohli do všech podrobností prohlédnout rukáv, který byl v místech, kde se měla nacházet předpokládaná paže. Viděli černé, rozčepýřené vlasy v obličeji s krátkou bradkou, který vynikal předevšim nepřitomným pohledem. Dále si mohli prohlédnout kabátec s velkým límcem a také jeho jemně zpracovanou, ostrou zbraň.
	"Kdo si přeje vstoupit do chrámu?" ozval se dutý hlas, který přicházel jakoby odnikud a nezazněla v něm ani špetka zájmu. Bylo zřejmé, že promluvil onen muž i když na jeho tváři se nepohnul ani jediný sval. Ylenois se otřásla pouze při zaslechnutí toho podivného, jakoby mrtvého hlasu, ale pak se představila a její přátelé ji rychle napodobili. Následovala otázka ohledně jejich poslání a když Korfos odpověděl, že hledají artefakt Oko síly, muž se vytratil a uvolnil jim tak cestu do rozlehlé místnosti. Černý havran rychle vzlétl, zakroužil a varovně krákal. Když vkročili dovnitř, dveře se zavřeli. Vnitřek byl celý pokryt mramorovými dlaždicemi. Vedle černé byla vždy bílá a vedle bílé černá. Vzadu plál oheň a osvětloval tak celou místnost. Oheň hořel na vysokém stříbrném podstavci, který byl hodný mistra, který jej vykoval. Jeho cena mnohokrát převyšovala cokoli co kdy dobrodruhové měli v rukách. Ale nebyl to podstavec co upoutalo jejich pozornost. Oheň hořel přímo ze stříbrného podstavce, bez jakéhokoli paliva a hořel velmi jasně, přesto jeho záři převyšovalo něco co bylo uprostřed. Vypadalo to jako malá kulička naplněná zářivým světlem a vznášelo se to uprostřed planoucího ohně beze známky poškození. 
	"Myslíš, že si ho můžem vzít? " obrátil se po chvilce ticha Arabcus  na Korfose. Jeho hlas se nesl chrámem a mnohkrát se k nim vracel. "Nějak se mi to nezdá, ale něco vyzkoušet musíme," odpověděl mu mág. Pomalu se přesunuli blíž k plamenům. "Mohl bych vylézt nahoru a tam to zkusit sundat, " ozval se Arabacus. "Počkej pomůžu ti," řekla Ylenois a a spojila své dlaně. Trpaslík odložil svou sekyru a vak, přistoupil k hraničářce, zapřel se nohou do jejích dlaní a nechal se vyhodiltnahoru. Zachytil prsty okraj stříbrného stojanu a vytáhl se. Oproti jeho očekávání, byl stříbrný kov na dotek příjemně chladivý. Teď stál přímo proti planoucímu ohni a ačkoli byl zvyklý pracovat u kovářské výhně, cítil, že je mu dost horko. Vytáhl svou lulku, nacpal ji tabákem a potom si připálil. Začal spokojeně bafat. "Hoď mi pochodeň," zavolal dolů. Když ji dostal, napřáhl se a pokusil se kuličku z ohně vyrazit. Pochodeň prošla místem, kde se kulička vznášela, jakoby tam vůbec nebyla. "Tak se ti podařilo akorát zapálit pochodeň, " ušklíbl se Korfos. Trpaslík se znovu rozehnal s velmi podobným výsledkem a pak se začal zamyšleně škrábat ve vousech.
	"Něco zkusím, kdybych vypadal, že mě je špatně nebotakněco, tak mě zkuste probudit, " řekl Korfos a zavřel oči. Jeho mysl se začala soustředit na vytyčený úkol. Po dlouho trvající chvilce mág znovu otevřel oči a řekl: "Myslím, že tohl není to co hledáme. Ale přesto bych se k tomu zkusil dostat. Je to něco na způsob cesty dál." "Tak mi hoďte měch s vodou, " rozhold se to ukončit Arabacus. Měch rychle cestoval vzhůru a pak byl vyprázdněn do ohně. Oheň zasyčel a voda se vypařila. Síň chrámu byla náhle zaplněna jakoby sykavým smíchem.  Plamen dál tančil po stříbrném stojanu neztenčenou silou.
	"Co teď?" zeptal se docela bezmocně Arabacus. "Podle povahy toho uprostřed soudím," začacl pomalu mluvit Korfos "že je třaba aby se té věci dotklo něco živé a pak se něco stane, jenže jak dostat to něco skrz plameny tak aby to zůstalo živé?" "Proč musím všechno dělat já..." zamumlal trpaslík do svých vousů po dlouhé chvilce tíživého ticha a pak bleskurychle máchl pravačkou a zasáhl zářivou kuličku. Jeho oči se rozostřili a on se propadal do tmy...

	Hoatl chladně sledoval počínání vetřelců a čekal zda se jim podaří vstoupit do podzemí chrámu. Pozoroval jejich počínání a při tom se zaměřoval především na jejich slabiny, aby měl co nejlepší vyhlídky v boji proti nim, kdyby na to došlo. Věděl, že mág je pro něj nejnebezpečnější a tak se snažil proniknout až k jeho myšlenkám. Tam kde jsou mágové nejsilnější a zároveň nejzranitelnější.  Ten nejmenší strčil ruku do plamene a tak bylo na čase otevřít podzemí. Vždy obdivoval ty, kteří toto riziko podstoupili a také obdivoval rychlost  s jakou se magie chrámu ujala svého úkolu.

	Šli pomalu úzkou chodbou a v chladném magickém světle pozorovali odlesky mramoru. Pak vstoupili do místnosti a někdo zabouchl dveře. Jaké dveře? Přece žádnými neprošli. Otočili se a zjistili, že chodba, kterou přišli už neexistuje. Všude kolem byl pouze mramor, černý a bílý. 
	"Ještě nikdy jsem neviděl tak pitomé vězení, " odfrkl si Arabacus a dodal: "Kde jsme se tu vůbec vzali? Já si vůbec nepamatuju proč jsem šel tou chodbou." "Když jsi se dotkl té kuličky, začalo působit to přemístňovací kouzlo a zřejmě nás sem dostalo. Jenže tak složitá kouzla používá málokdo, vlastně se skoro nepoužívají." Magie chrámu vytváří opravdu dobrou iluzi, pomyslel si Hoatl. Tohle ho vždycky dokázalo pobavit. Vlastně to bylo jeho jediné rozptýlení.
	"Co se děje?" zeptala se trochu poděšeně Ylenois. Okolní stěny se otřásly. Nejdřív velmi jemně a pak trochu silněji. Dvě protější se roztřásly a začaly se velmi pomalu pohybovat směrem k sobě. "Rychle, hledejte jakýkoli východ," vykřikl Korfos a vrhl se ke zdi, kde byla chodba, kterou přišli.  Arabacus se rychle rozhlížel a přímo ho fascinovaly přibližující stěny. Skoro od nich nemohl odtrhnout pohled. Všiml si, že pokud se stěny přitlačí, nebo až se stěny přitlačí, že černý čtverec bude vždy na bílém a nikdy ne naopak. Když už cítil, že je nejvyšší čas něco udělat, všiml si, že jeden z černých čtverců je trochu jiný: "Korfosi,  Ylenois! Tady na stropě."
Korfos se rychle přesunul do středu místnosti a zaměřil svů j pohled vzhůru. Pak zvedl svou hůl a jejím mosazným koncem se dotkl dlaždice. Rychle kousek poodstoupil a na místo kde předtím stáll spadla  s ona dlaždice. Na chvilku byl skřípavý rachot kamene přehlušen žuchnutím kovu na kámen.
	"Arabacu!" zakřičela Ylenois. Trpaslík se rozběhl a hraničářka ho vyhodila nahoru. "Teď ty mágu!" zakřičela. Mág se zachytil a Arabacus mezitím spustil provaz. Vytáhl Korfose a pak společně vytáhli i Ylenois. Pod sebou uslyšeli skřípavý zvuk drceného železa. "Úspěšně zvládli i druhou zkoušku, kdo ví jak se jim povede dál," přemítal Hoatl. "Vybrali si tu cestu dobrovolně, přesto musí uspět, pokud chtějí ještě někdy spatřit světlo slunce."

	Dostali se do ne moc velkého průlezu, tak akorát aby se ním mohl pohodlně plazit člověk. Po té co zdolali několik prvních sáhů, narazili na vchod do nějaké místnosti. Slezli na kovovou podlahu a rozhlédli se. Na druhé straně místnosti byla chodba, která zřejmě vedla někam dál, ale přístup k ní byl přehrazen dlouhým bazénkem plným bublající, rozžhavené lávy.
	"Možná by se to dalo přeskočit, " ozvala se jako první Ylenois. "Hmmm, tak ja nevím, jestli bych tam doskočil, " připomněl se trpaslík a přdstavil si své tělo zmítající se uprostřed. "Ale kdyby se mi podařilo dostat nahoru ke stropu, mohl bych tam vbít nějaký hřeb a na něj přivázat provaz." "Tak to zkus, " Korfos zlehka ťukl svou kovovou holí do stěny zjevně z podobného materiálu. Po nějaké chvíli se usmál: "Myslím, že to zvládnu." Zavřel oči a začal se soustředit. Natáhl ruku a namířil ji na pás lávy. Bublající rudá hmota se začala ochlazovat a postupně se její barevný odstín měl od zářivě rudé po téměř živou černou. To už to byla skoro nehybná, přesto horká skála. Rychle přeběhli na druhou stranu a pak chvilku sledovali jak se jejich most rozpouští v rozžhavené lávě. "Málem jsme si připálil podrážky, " kritizoval to naštvaným hlasem trpaslík, ale v jeho očích bylo vidět, že si pořádně oddychl. Otočili se a pokračovali v hledání. Po několika krocích se dostali k další místnosti. 
	Vstoupili dovnitř a okamžitě za sebou zaslechli zvuk zavírajících se dveří. Ani se nemuseli ohlížet, aby věděli, že návrat zpátky, je skoro nemožný. Jakoby bylo kam se vrátit. Na protější stěně byli dřevěné dveře s mozasnou klikou, na kterých byl vyryt nápis v jim neznámých runách. Dále na podlaze leželo šest rovnoměrně rozmístněných truhel přisknutých ke zdi. Arabacus hned přistoupil k jedné z nich a zvědavě nadzvedl víko. Z truhly se vyvalila zlatá záře a trpaslík do ní ohromeně hleděl. Byla plná zlatých,stříbrných a jiných mincí, démantů různých tvarů, barev a velikostí. Trpaslík do bohatství omámeně ponořil ruce a nechal mince a démanty propadat mezi prsty.
	Tohle Hoatl považoval za skoro nejzábavnější ze všech zkoušek. Pozoroval povedenou trojici, jak se koupe v pokladu, který nebyl nic jiné než iluze a přemýšlel, jak se zachovají až počáteční šok pomine. Sledoval jak trpasík cpal do svého obrovského vaku, množství mincí a drahokamů. Jeho obočí se nepatrně nadzvedlo a čekal co bude dělat s vakem skoro stejně velkým jako on sám. Arabacus nezaváhal a rychle si vak naložil na záda. "Je načase zjistit co je za těmi dveřmi," řekl ostatním, kteří nebyli tak rychlí jako on. Dveře zavrzaly a on zíral do sluncem zalité mýtiny. "To bude zadní východ," řekl a chtěl vykročit.
	"Počkej," zadržel ho mág  pomalu se probírající z šoku , "ještě nemáme to co jsme chtěli a navíc tak těžký vak bys daleko neunesl." Arabacus se zatvářil ublíženě, ale asi třetinu pokladu vysypal zpět do truhly. "Ještě, " pobízel ho přísným pohledem Korfos. V truhle zmizela další třetina pokladu a teorve poté se mág obrátil k hraničářce. Ta už se viditelně vzpamatovala, ale její zrak stále spočíval na pokladu. "Musí to tu být někde schované," řekla když si všimla mágova pohledu.
	"Aaaa..." řekl dost překvapeně trpaslík. Rychle se na něj podívali a zjistili, že ho nevidí. "Kam mohl zmizet?" zamumlal mág a s neurčitými obavami, přistoupili ke stěně, u které předtím trpaslík odlehčoval svému vaku. "Arabacu? Kde si?" zvýšila hlas hraničářka. "Tady, " ozvalo se zpoza zdi, "je tu nějaká chodba." Po chvíli objevilli, že pokud zatlačí na určité místo ve stěně, otočí se. Rychle prošli tajnými dveřmi a uslyšeli jak za nimi někdo zavřel dveře. "Ale ne, " utrousil Korfos a ohlédl se. "Tak kam půjdeme?" zeptal se a ukázal jim chodbu, která se otevřela za nimi. 
	Kráčeli chodbou a rozhlíželi se, i když ani nebylo po čem. Chodba vypdala stále stejně kovová a hladká. "Vzduch je tu stejně čistý jako na povrchu, přesto nepozoruju, žádný průvan ani nic podobné." podotkl Korfos. "Taky se mi to tu zdá nějaké divné," řekl Arabacus. "V každém podzemí které jsme dosud navštívili bylo nevětrané, protože bylo ve většině případů nemožné vyvětrat, " navázal mág, "Proto byl vzduch zatuchlý a ve většině případů i špatně hořely pochodně. To by mně zajímalo odkud se bere  to světlo. " "Už vím co se mi nelíbílo, " téměř vykřikl trpaslík a zastavil se. "všiměte si, že stále nenápadně zatáčíme vlevo. Nejspíš tu chodíme dokola. " "Máš pravdu, Arabacu, " řekla po pozorné obhlídce místa Ylenois. Pak odněkud vytáhla kousek černého kamene a na stěnu načmárala značku. "Budu počítat kroky," nabídl se trpaslík a hned se vydal kupředu. Po nějaké době pátrání na stěnách se jejich zrak zastavil, na černém Y, načmáraném na stěně. "Je to asi 293 kroků." dopočítal Arabacus.
	"Půjdeme chodbou budeme hledat. Nejdřív bych to zkusil na vnitřních stěnách. Já s Ylenois půjdu vpravo a ty vlevo, souhlas? navrhl Korfos další postup. "Dobře sejdeme se na druhé straně, pokud někdo něco najde, zavolá a počká na ostatní," dokončila myšlenku hraničářka. Po dlouhém mravenčím hledání se trpaslíkovi podařilo najít tajné dveře vedoucí někam do vnitřku kruhu. Zavolal ostatní a pak je stiskem ohraničené části stěny otevřel. Stěna se odsunula vytvořila tak celkem široký průchod do neobvyklé místnosti.
	Opět se náchazeli v hlavní místnosti chrámu, jež se skládal z dvojbarevného mramor, stříbrného stojanu s neuhašeným ohněm. Před podstavcem se nějaká postava ve starobylém kabátci unaveně opírala o svou halapartnu. Ne že by to bylo, potřeba, Hoatl se o ni opíral pouze ze zvyku a taky, to vzbuzovalo pocit stáří, který mu tolik chyběl. "Uspěli jste v několika zkouškách, které jsem vám předložil a dokázali tak, že jste hodni rozhovoru se mnou." promluvil k nim, "Proč jste sem přišli?".
"Přišli jsme pro Oko síly," odpověděl mu Korfos. 
"Pokud ho chcete získat, musíte porazit strážce," odpověděl  mu podle instrukcí Hoatl. 
"Kde ho můžeme najít?" znovu se zeptal Korfos. 
"Už jste ho našli, já jsem strážce." Kolikrát už říkal podobnou větu? Přestal opírat o svou zbraň a roztočil ji téměř neuvěřitelnou rychlostí. Ylenois rychle tasila svůj meč, Arabacus si připravil svou sekeru a mág ustoupil o několik kroků dozadu, aby mohl nerušeně sesílat svá kouzla.
"Proč s tebou musíme bojovat?" uvažoval nahlas Korfos. "My bychom  to potom mohli vrátit." 
"Kdo by mi zaručil, že to nezneužijete, nebo že to vrátíte?" odpověděl strážce a dál točil halapartnou. Rychlost, kterou se přibližoval se však značně zmenšila. 
"V podstatě by stačilo počkat s tím zde do určité doby a pak to správně použít," rychle navázal mág a začal strážci vysvětlovat jejich situaci.

	Černý havran seděl na vrcholku mramorové věže a čistil si sírově žlutým zobákem peří. Po obloze rychle letěli oblaky a vítr, který je hnal se opíral i do černého opeřence na vrcholku. Ten však vytrvale vzdoroval a zřejmě nemínil se pohnout ani o píď. Pak přece jenom vzlétl, několikrát rozrušeně zakrákal, zakroužil a zamířil níž k bráně starobylé a přesto nově vypadající budovy. Přilétl do blízkosti čtyř postav a rozrušeně zakrákal. Nejmenší z besedníků na něj zavolal a havran mu přistál na rameni.
	"Blíží se, už ho cítím," poznamenal vysoký, hubený maldík s černou kšticí. "Mohu na chvilku zadržet jeho zhoubný vliv na nás," dodal ještě, když zahlédl znepokojený, starostlivý pohled svých dvou společníků, "ale pouze do určité vzdálenosti a na krátkou dobu." Strážce Hoatl se na ně obrátil a řekl: "Nejlepší bude, když se stáhnete dál do chrámu, stějně neumíte s tím artefaktem zacházet a já tady existuji již tak dlouho, že ho znám lépe než kdokoli živý. I když bych ho jistě nedokázal využít tak dobře jako ty, mágu." "Budeš mít pravdu, zůstaneme ale u brány chrámu."
	Hoatl pomalu vykročil vstříc vířícímu chuchvalci energie, který se cílevědomě pohyboval po ztezce k chrámu stále stejnou, neměnnou se rychlostí. Slyšel jak se mág za ním nadechl a začal pronášet zdlouhavé a nebezpečné zaklínadlo, které je mělo ochránit. Pocítil, že jeho dlouhá stráž je u konce. S nově nabytou jistotou zrychlil.
	Černý havran se vznesl odletěl zpátky na vrcholek věže. Jeho instinkt mu říkal, že dole je teď pěkně nebezpečno a že by bylo lepší na chvilku odletět. Arabacus se za ním chvilku díval, ale pak obrátil pozornost k nastávající bitvě. Jeho instinkty mu také říkaly, že by bylo nejlepší se ztratit, ale rozum mu řekl, že by to bylo zbytečné. Proto čekal, jak se zápas vyvine. A tak poprvé ucítil i on strašnou sílu, kterou vládla ta bytost. Cítil neuvěřitelný nátlak na svou mysl, ale těsně předtím než ho to rozdrtilo, zasáhla nějaká síla a ta ho dokázala ukrývat. Ale na jak dlouho?
	Sledoval jak válečník, z kterého zůstal pouze pradávný kabátec a halapartna nezvyklého tvaru, vstoupil doprostřed všeho toho chaosu a vykřikl. Tlak povolil. V místě kde měl válečník srdce se oslnivě rozzářila malá kulička. Dobrodruzi pozorovali zmenšující se bytost v jejímž nanávistném řevu se nyní zřetelně ozýval strach. Malá kulička postupně absorbovala obrovské množství energie a když už se velikost zbývající z bytosti zhruba podobala, její prvotní podobě, tak jak ji poprvé spatřili, utichl šílený řev a vířící stíny uvnitř se začali stabilizovat, aby se pak rychle rozpustili do okolí. 
	Oslnivě bílá se začala rozšiřovat po celém zbytku energie a tak po chvíli stáli před oslepující bytostí. Začalo se to pohybovat k nim. "Takže to nevyšlo, jenom to zasílilo a jde je to zabít," ta myšlenka je tak ochromila, že se nedokázali pohnout. Nejspíš to také byl pohled na majestátní bytost v níž se teď proměnila Zastavilo se to před nimi na délku paže. V hlavě uslyšeli Hoatlův hlas, který však měl hodně vzdálený přízvuk. "Děkuji vám, že jste mi pomohli znovu získat mou energii. Před mnoha staletími se jednomu z nás podařilo rozpoutat válku, tím nás ostatní oslabil natolik, že byl schopný nás porazit. Všechny zničil a o mě si to myslel také, jenže mě se podařilo uniknout a skrýt se v předmětu, který mohl kouzelníkovi poskytnout neuvěřitelné schopnosti. Přidal sem se k jednomu z největších mágů té doby a s mými vědomostmi se mu podařilo oslabit mého nepřítele. Pak jsem byl uložen zde, abych nemohl být zneužit. Všichni věřili, že se můj duch ztratil."
	"Nyní jsem však znovu získal sílu potřebnou k přerodu zpět do své původní podoby, abych se mohl vrátit ke svému původnímu úkolu. Když budete potřebovat mou pomoc, stačí zavolat mé jméno." "A jakým tvým jménem máme zvát," zeptal Korfos, který se mezitím trochu vzpamatoval a teď vypadal neuvěřitelně klidně. "Terion, nyní se odeberu do samoty, abych se mohl změnit vto čím jsem býval." odpověděl hlas a zmizel i ze zářivou bílou. Jediné co zůstalo byl starobylý, polorozpadlý kabátec a opotřebovaná zbraň ležící na místě střetu.

	Zbraň a kabátec položili na stříbrný stojan, na kterém už nehořel oheň a opustili chrám. Arabacus se konečně dostal ke své matce a sestře. Jeho přátele se také vrátili domů. Ale za několik měsíců se zase sešli. Tu noc hořel ohěň a oni u něj tiše seděli. Po okolních stromech tančily stíny vytvářené mihotajícím se plamenem. Ylenois soustředěně brousila svůj meč, Korfos se mlčky díval do ohně a Arabacus vzal klacek a mrzutě do něj šťoural. Hraničářka vybrousila ostří tak, že se od něj oheň  silně odrážel. Pak vytáhla olej a pořádně ho naolejovala. Oheň zapraskal a zajiskřil, když do něj trpaslík zvlášť silně štouchl.
	"Byl jsem se podívat do starobylých archívů našeho města," začal Korofs mluvit do praskání ohniště, "ale jméno Terion jsem nikde nenašel." Odmlčel se a počkal až hraničářka odloží svůj meč. "Pak jsem navštívil nejstaršího z našeho řádu a on mi řekl o pradávné válce bohů. Znělo to dost podobně jako vyprávění strážce. On byl prvním bohem a jeho moc je ohodně větší než jakéhokoli z nynějších. Říkal také, že to jsou pouze služebníci, kteří přežili první střet."
	Trpaslík byl v myšlenkách úplně jinde a také to dal po několika šťourancích do ohně najevo."Slyšel jsem, že daleko na jihu se objevil nějaký nový král. Říká se, že chce podrobit celý kontinent," Arabacus si představoval válku, která by jistě zničila živobytí většiny místních. "Trpaslíci z jihu prý mají několik uprchlíků z jeho země."
	Ylenois konečně promluvila: "Mám také špatné zprávy, na posledním shromaždění se neobjevil nejstarší a nikdo s ním nemůže navázat kontakt, shromáždění se rozdělilo na dvě strany.  První věří, že se vrátí a druzí myslí, že nás opustil."